Poprvé v Hanoji a cesta do Lao Cai

Na letišti v Noibai nás čekaly první dva úkoly, směna peněz a sehnat odvoz do města.

Výměna dolarů za VND - vietnamský dong proběhla bez problémů, za svých 150 USD jsem obdržel něco kolem 2.500.000 VND, není to špatný pocit mít fakt tak plnou peněženku, že ji ani nezapnete. Na bankovkách je zajimavé, že jedním z bezpečnostních prvků je průhledná folie s potiskem, vypada to jako když uděláte díru do bankovky a natahnete přes to igelit. Směnu jsme všichni udělali u Vietkon Bank, dobrý kurs a 0 poplatky. Do centra Hanoje na vlakové nádraží nás dovezl taxik. Prostě dostat se přes taxikáře a jejich nahaněče k autubusu je téměř nemožné. Cenu si domluvte předem, pomůže když máte kalkulačku a na ní vždycky naťukáte číslo. My zkoušeli smlouvat asi 2 minuty, protože podle informaci z Lonely Planet měla být cena kolem 150.000VND. Jednoduchy přepocet abyste se orientovali v cenách je, že 1000 dongů je 1Kč (já kupoval 1USD za 16.80Kč a za 1 USD jsem na letisti dostal 16550VND). Smlouvat nemělo cenu, protože všichni přepravci se domluvili a mají cenu 250.000VND a dovezou Vás kamkoli v Hanoji. Toto si pohlídejte a před odjezdem si domluvte cenu jako konečnou, protože při nájezdu na dálnici se platí mýto a nás mílí lstvivý řidič okamžitě požadoval další peníze, to jsme rezolutně odmítli. Závora se zvedla řidič nic nezaplatil a my vyrazili do města po dálnici. První předjížděcí manévr dával tušit, ze tady není něco v pořádku, protože místo použiti směrových světel řidič zatroubil na náklaďák a předjel jej z prava. První křižovatka byla pro velmi silné nátury, že to nebude uplně standardní průjezd jsem tušil, ale skutečnost předčila moje očekávání a to jsem už projel Izrael, D1, Jizni spojku a dalsi dopravní lahůdky. Nejlepší je nazorný přiklad. Zkuste si představit ze na I.P.Pavlova jsou vypnuté semafory a auta pouze před křížením s Ječnou zpomalí zatroubí a vyrazí směrem, kde je nejvíce volno. Měl jsem, z toho celkem hrůzu, protože oba dva pruhy se vzájemně prolínají nikdo nezastavuje jen lehce uhne a prostě jede. Kupodivu tento systém funguje a je zřejmě dopravně nejpropustnější. Co se týka dalšich běžných dopravních předpisů jako je jízda v pravo, přejíždění plné čáry, jednosměrná ulice, červená na semaforu mají tyto pouze a čistě informační charakter. Nemyslete si, že když máte na přechodu zelenopu, že proti Vám na červenou nevyrazí auto vše proběhne asi následovně, vy vstoupíte do vozovky a ozve se klakson, který neříká uhni mi z cesty jako u nás, ale pozor jedu. Vy zpomalíte jinak upadnete na kapotu jedoucího vozu, pak se ozve další klakson a druhé auto nebo moped Vam projede za zady. Přecházení ulice bych proto přirovnal k tanci toredora v koridě, občas se také zraní, ale vetšinou to dopadne dobře. Jde o to neztratit nervy a chladnou hlavu. Schválně do Vás nikdo nenajede. Další specifikum mistní dopravy je její hustota, je hodně velká, takže motocyklisté naprosto běžně využívají chodník na což Vás upozorňují neustálým troubením. Zajímavou věc jsme zažili v Hanoji, protože je všude spousta motorek musejí někde parkovat a k tomu se přímo nabízí chodník, ten je plný motorek a chodci musí tak vstupovat do jízdní dráhy, kde se je klaksony snaží uživatelé motorových vozidel zahnat zpět. Až to zažijete na vlastni oci a uši porozumíte zákazu, který cizincům ve Vietnamu zakazuje řídit motorové vozidlo, neplatí tu totiž mezinárodní řidičský průkaz ani náš národní. Určitou představu získáte z vide níže.

V Hanoji se nám nepodařilo sehnat levné ubytování a hlavně chtěli jsme co nejrychleji na vlak a do městečka SAPA v severních horách. Proto jsme chtěli po řidičii aby nás přímo zavezl na náadraží, skončili jsme před kapitálově spřízněným hotelem a už se nás snažili dostat z auta. V tuto chvíli se za námi vytvořila celkem slušná kolona aut, protože řidič zastavil auto tak, že stěží projeli motocyklisté, poklidný ruch ulice prořízly klaksony řidič se domníval, že vyměkneme, ale kdo zažil obchodní vyjednávání arabů toho to nemohlo rozhodit. Zkrátka jsme odmítli vystoupit se slovy GO TO TRAIN STATION, po několikerém opakování jsme zjistili, ze náš řidič umí anglicky jen pozdravit. Proto mu oblsuha hotelu vysvětlila ať nás vezme na nádaží.

Na hlavním Hanojském nádraží (GPS N21°1'27,4" E105°50'29,3") jsme chtěli zakoupit jízdenky do 1.třídy - lehátka s měkkou matrací a klimatizací, paní za přepážkou jen sdělila UNAVAILABLE po dlouhé cestě jsme udělali riskantní rozhodnutí podstoupit cestu do Lao Cai v sedadlovém voze s klimatizací a nekuřáckem oddělení. To se mimo jiné liší od kuřáckého jen tím, že tam cestující kouří na chodbě a otevřenými dveřmi slastně vyfukují modrý dým mezi nešťastné nekuřáky. Tonda se proto pousil zahájit křížovou výpravu za clean air, ale jeho první setkání s protivníkem skončilo naprosto zdrcujíci prohrou, po upozornění že pán kouří v nekuřácké části se mu dostalo nějakě vitnamské odpovědi a na lících všech co slyšeli konverzaci se rozhostil úsměv. Což znamenalo, že nekouřit se bude jen velmi velmi krátce. Další zvláštní věc je, že někteři naši spolucestující při telefonování hodně křičeli. Naprosto zdrcujícím zážitkem bylo vyřešení teploty ve voze, která byla diky klimatizaci na pro středoevropany příjemných hodnotách (venku bylo asi 30st.C). Vietnamci před očima vlakové čety začali sundavat závěsy zakrývající okna která měla plátěná očka zakončena suchými zipy. Do takto získaných hadrů se začali balit. Nikdo si z toho moc nedělal a asi je to normální praktika. Musíme dodat, že jsme urazili 300km z Hanoje do Lao Cai za příjemných 8 hodin, po cestě letadlem další zářez v sedě.

Po nákupu jízdenek někteří členové výpravy ochutnali Hanojské Pho - polévku s rýžovými nudlemi, Tonda byl nadšen, ale to není to spravné meřítko, tomu tady chutná všechno i malí ptáčcci grilovaní na špejli. Příjezd do Lao Cai na nádraží (GPS N22°29'38,6" E103°58'39,1") byl na minutu přesný a následovala vydatná snídaně v pořadí Pho Bo za 15.000 VND a jarní závitky za slušných 15.000 VND.

Cestu k restauraci si však musíte tvrdě vybojovat mezi dalšími taxikáři, kteří Vás chtějí vzít do SAPA, ceny jsou tu dvojnásobné, hlavně při příjezdu vlaku. My si dali snídani - což zlevnilo nabídku přepravců jen 30%, my jsme proto vyrazili pěšky přes Rudou řeku a našli taxi po cestě. Po delším smlouvání se nám podařilo dohodnout cenu 25.000 VND za osobu. Že je to cena férová poznáte podle toho kolik platí domorodci a ti platili stejně, z toho usuzujeme že se ceny od vydáni pruvodce LP na tuto hodnotu zvedli.

Dalsi pokracovani bude nase cesta do SAPA a první dojmy z tohoto města posazeného v horách.

Fotogalerie je zde.